O smrti

Ráda bych se zamyslela nad smrtí.

Lidé se instinktivně tomuto tématu brání, ale je to škoda.

Dříve se děti rodily ve stejné místnosti, ve které umírali jejich babičky. Bylo to přirozené a už od útlého dětství byla smrt chápána jako součást života.

Díky svojí práci zdravotní sestry, jsem byla u spousty umírajících lidí a musím s čistým svědomím říct, že když se člověk smíří se smrtí, odchází v klidu a pokoji.

Do této chvíle poslední člověk, kterého jsem při jeho odchodu držela za ruku, byla moje milovaná panímáma.

Věruška byla úžasný, dobrý a milující člověk. Nekouřila a přesto onemocněla rakovinou plic, na kterou se bohužel přišlo velice pozdě. Přicházela v úvahu pouze paliativní léčba. Zkusili jsme i alternativní medicínu, která jí zřejmě prodloužila život, ale nevyléčila ji.

Asi pět měsíců jsme se o maminku starali a potom přišel ten den, kdy dohořívala její svíce. Do posledního dechu jsem jí držela za ruku a cítila posvátný klid, který se v pokoji rozhostil.

Odešla klidná a smířená.

Jsem vděčná, že jsem měla tu čest se o ní starat, když to potřebovala a jsem vděčná, že jsem mohla být s ní v jejích posledních chvílích v našem hmotném světě.

Nepochybuji o tom, že je zde jakási jiná dimenze, kam po smrti odcházíme a kde je klid a mír.

Myslím si, že je to povzbuzující.

Každý z nás tady má své místo a svoje poslání a až ho splní, odejde jen o kousek dál, kde mu bude dobře, dokud a jestli se znovu nenarodí.

Lada

PS: mrkněte se na odkaz

http://zoom.iprima.cz/clanky/vedci-poprve-vyfotili-smrt-je-blede-modra